Stray Affects

2024 Autor: Carol Cain | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-16 17:18

Bylo to chladné a ledové ráno na dojíždění do práce. Právě jsem se zastavil u okénka ve Starbucks, abych si vzal šálek kávy a mířil jsem do kanceláře.

Když jsem se zastavil u červeného světla, všiml jsem si psa sedícího uprostřed Renner Road, kde jsem se chystal otočit. Byla zakryta spánkem a byla jasně zamrzlá, nejen ze zimy, ale z čistého strachu. Kolem ní šla auta, ale nikdo se nezastavil. Věděl jsem, že musím něco udělat, abych ji zachránil. Udělal jsem otočení a vytáhl auto na stranu, hodil jsem ho do parku a vyskočil. Podařilo se mi ji vyděsit z ulice do sousedství, kde se ukryla na něčí verandě.

Když jsem se k ní přiblížila, odhazovala zuby a vrčela. Nemohla mi dovolit, abych se k ní dostala. Ale přinejmenším byla v bezpečí a utajená, na rozdíl od mě, která stála v chladném prostředí pokrytém plíseň. Věděl jsem, že ji nemůžu opustit, tak jsem se rozhodl zavolat zvířecí kontrolu, abych ji dostal. Nenáviděla jsem tu představu, že by šla do útulku, ale neměla jsem na výběr, protože byla tak zlá. Stál jsem na rohu a čekal, až se jí podaří ovládnout zvířata, zatímco se několik aut zastavilo a zeptalo se mě, jestli potřebuju pomoc (protože nikdo v jejich správném duchu by za tohoto počasí nestál venku).

Nakonec přišla kontrola zvířat a museli použít obávanou smyčku, aby ji dostali z verandy. Když jsem odjel, slyšel jsem, jak křičí a viděl jsem ji ve zpětném zrcátku a bojoval s důstojníkem až do jeho vozu. Úplně mi to zlomilo srdce. Jakmile jsem se dostal do kanceláře, vysvětlil jsem, proč jsem byl pozdě, a pak jsem rychle šel do telefonu, abych získal kontrolu nad psem. Informovali mě, že byla vložena do pera a měla pět dní na to, aby ji někdo požádal. Poté bude buď připravena k přijetí nebo musí být odložena. Netřeba dodávat, že jsem šel dvakrát navštívit ten den, abych se přesvědčil, že je opravdu v pořádku. Stále na mě vrčela, takže jsem se neodvážila vstoupit do jejího běhu, ale koupila jsem si nějaké pochoutky, abych jí dala přes klec. Každé ráno bych zavolal úkryt a řekl bych: „Prosím, řekni mi, že někdo prohlásil, že ten pes“a oni odpoví „ještě ne.“Když jsem zavěsil telefon, šel bych s ní několik návštěv, říkat jí, že se jí nevzdám.

Nakonec jsem byl třetí den v útulku dost statečný, abych vstoupil do jejího pera. Oba jsme se báli, ale oba jsme se chtěli zoufale důvěřovat. Konečně jsem se k ní natáhl a ona mi umožnila dotknout se jí. Jakmile jsem ten kontakt udělal, bylo to po všem … začala mě olizovat a skákat na mě do bodu, kdy jsem se musela dostat na podlahu, aby se mohla do mě vtáhnout. Udělali jsme to spojení, že žádná slova nedokážou vysvětlit. V tu chvíli jsem věděla, že ji nemůžu nechat osud, protože osud už mluvil… vypadalo to, jako bych si vzal psa.

V posledních dvou dnech pětidenní čekací doby jsem každé ráno zavolal do útulku a zeptal se: „Prosím, řekněte mi, že ten pes neohlásil toho psa.“Prostě se smáli a ujistili mě, že na ni nikdo neříkal, ale já.

Šesté ráno jsem se dostal do útulku, než otevřeli a vyplnili přijímací listiny. Všichni jsem se rozcuchal, když jsem vyšel s divokým, ledem potaženým muttem, kterého jsem našel na ulici před pěti dny.

A to je příběh o tom, jak jsem našel svého nejlepšího přítele, Rennie, pojmenovaného po ulici, kde jsem ji našel. To bylo 29. ledna 2007 a každý rok v ten den se vracíme na místo, kde jsem ji našel, takže jí mohu říct, jak je v mém životě dar. Nedokážu si v tom představit svůj život bez ní a ona mi přinesla tolik radosti. Jdeme všude společně. A přestože má dodnes problémy se strachem z boje proti strachu (měla jsem jen pět měsíců, když jsem ji našla, ale byla zjevně zneužita), na ní bych nic nezměnila.

Takže až se příště objeví zbloudilý, chvíli se pokuste ho zachránit. Mohlo by to být největší rozhodnutí, které kdy uděláte. Určitě to bylo pro mě.